Anotace & specifikace
Dobrodružství velmi zvláštních teenagerů nás přivádí do jiné reality, která je ohrožena dosud nepojmenovanou zkázou. A spásou celé planety jsou tajemná DVOJČATA, nadaná paranormálními schopnostmi. Na jejich pouti je doprovázejí osobní duchové, záhadné telepaticky komunikující bytosti, které jim pomáhají jak ve sportovním klání, tak v překonávání překážek, a těch opravdu není málo. A když si k tomu přidáte hledání chybějících prvků pyramidy času, stvořené pradávnými ztracenými civilizacemi, máte základ napínavé a originální, především však původní české fantasy z pera mladičké nadějné autorky. Doplněno autorčinými ilustracemi.
ISBN: 978-80-86069-65-4
Nakladatel: Lika klub
Popis: vázaná, 248 stran, česky
Rozměry: 14,5 x 20,6 cm
Rok vydání: 2011
Ochutnávka:
Barbora Jiříčková
Lantuin
Kapitola 8: Do nového víru
To je celé? No výborně, už jsem se začínal nudit,“ poznamenal ironicky Ryan, když Will dovyprávěl, co se jim v posledních dvou týdnech přihodilo. Teď ale byli zpátky doma a seděli s kluky na plotě za loukou, klátili nohama a debatovali. Byl tam s nimi i Pete, se kterým se, jak zjistili, během jejich nepřítomnosti kluci dost spřátelili. Takže teď už vlastně patřil do jejich party. Stejně jako Laner, kterou Skye nepřestávala obdivovat.
Kousek za nimi seděli vedle sebe Drix s Canixem. Pohupovali ocasy, Drix dlouhým, úzkým a hrotem zakončeným, Canix svým huňatým. Přesto zrovna v nejlepší náladě nebyli. Předešlého večera se setkali se Skye a Willem, ani jeden ale nějak nevěděl, co říct.
„Jak vás tak poslouchám, tak mi nudění se doma připadá jako docela dobrá zábava,“ řekl Basti. Utrhl květ jitrocele a palcem odstřelil jeho hlavičku.
Dougie jeho počínání zamyšleně pozoroval a pak pronesl:
„Stejně je zvláštní, že nás Organizace vypátrala zrovna při posledním turnaji. Celou dobu nic a najednou tohle...“
“Myslím, že tomu objevení někdo napomohl,“ řekla kysele Skye a měla tím na mysli temnou postavu, kterou zahlédla na balkóně haly.
„Jako že bychom měli mezi sebou zrádce?“
„Ne tak docela.“
„Dobře, už se neptám!“ rozhodil Dougie rukama tak, že málem přepadl na záda, kdyby ho Basti a Skye, každý z jedné strany, v poslední chvíli nezachytili.
Will se podíval na hodinky a rázem se mu zkazila nálada. „Za hodinu už máme zase být v Organizaci,“ oznámil.
„Cože, vy jste s nima ještě neskončili?“ podivil se Ryan a Will mu na to s úšklebkem odpověděl:
„My s nimi jo, ale oni s námi ne.“
Chvíli zavládlo zaražené ticho. Potom Ryan seskočil z plotu a vyhrkl: „Jdem si zahrát, dělejte!“ Všichni na něj zůstali nechápavě zírat. „No, jestli vás ti z Organizace zase do něčeho navezou,“ vysvětlil Ryan, „kdoví, kdy zase budete mít šanci si zahrát. A jestli vůbec.“
Skye mu musela dát za pravdu. Navíc rip-tide už jí opravdu chyběl. „Jenže já s sebou nemám štít ani meč,“ vzpomněla si smutně.
Ryan však jen ledabyle mávl rukou a prohlásil: „Žádnej problém. Tady Dougie ti určitě půjčí svůj.“
„Na, ale jestli mi ho rozbiješ!“ podal jí Dougie úzkostlivě černou krabičku.
„Neměj strachy!“ rozzářila se Skye, vzala si ji od něj a ukázala mu zvednutý palec. Potom si ji pomocí speciálních popruhů připnula na hrudník. „Dougie, jak to takhle můžeš nosit,“ brblala při tom. „Proč nenosíš štít na boku jako já?“
Dougie se nesouhlasně zašklebil a odpověděl, jako by vysvětloval malou násobilku úplnému ignorantovi: „Protože, to asi, skáče. Štít na jednom popruhu, pche!“
Skye už neměla čas odpovědět. Tolik dychtila zase hrát, že okamžitě zapnula wallpole. Zalila ji žlutá záře Dougieho štítu. Chvíli rozzlobeně pomrkávala, takže si už začala myslet, že ji nepřijme. Pak ale pohasla a zápas mohl začít.
Vrhla se proti Ryanovi, odhodlaná si pořádně zašermovat a zabojovat Energií. Ostatní kluci je povzbuzovali a konečně se zase bavili.
Skye se podařilo dotáhnout zápas překvapivě rychle do vítězného konce. Ryanovo wallpole zablikalo a naráz pohaslo. Chlapec se zatvářil překvapeně. „Páni, Looneyová, ty ses nějak zlepšila!“ Nato odhodil tréninkový meč a vrhl se proti vítězoslavně se tvářící Skye, takže ji porazil na zem a oba se rázem váleli v trávě.
„Cóže?!“ vykřikla rádoby uraženě Skye a pustila se s ním do pranice. Vzápětí na nich přistála další dvě těla a vznikl tak větší chumel, povalující se pod plotem. Pete trochu váhal, zničehonic se ale rozhodl, že se nenechá zahanbit a skočil po nich také.
Nakonec se všichni se smíchem svalili na záda a chvíli jen pozorovali oblohu a vydýchávali se. „Stejně tomu nedokážu pořád uvěřit.“ promluvila konečně Skye. „Jediná podivná věc, co se mi až do teď přihodila, bylo tenkrát to darování přívěsku, o kterém si všichni mysleli, že mě zabije nebo co, a následné získání Drixe,“ přemítala. Ruce složila za hlavou a skelný pohled stále upínala vzhůru. „Jo a ještě to znamení na ruce. No ale teď? Za poslední dobu se událo tolik věcí! A něco mi říká, že to ještě nekončí. Člověk prostě nemůže být normální teenager a hrát rip-tide,“ posteskla si.
Chvíli se odmlčela a pak trochu ponurejším tónem pokračovala. „Vlastně to začalo tou postavou, co mě sledovala během městského šampionátu. Po tom nás odchytila Organizace. Následovaly dva týdny mezi vojáky a nato seznámení s tou velikou zvláštní věcí – Pyramidou času. Nemluvě o ne moc vydařené misi do Anglie a podivném setkání ve vězení, ze kterého mi ještě teď běhá mráz po zádech.“
„Tak už se s nimi nestýkejte,“ namítal Dougie.
Skye se vlídně usmála a přátelsky ho dloubla do žeber. „To nejde, teď už jsem v tom tak namočená, že musím zjistit, o co tu jde.“
„A nezapomeň na mě. Jedeme v tom spolu,“ připomněl se Will se zdviženým prstem.
Pár minut nato se před nimi se zasyčením otevřely bezpečnostní dveře jednoho z vchodů do haly SKY-6 a sourozenci zase stoupali po betonových schodech nahoru.
Bonus:
„Za chvíli se začne stmívat, už bychom asi měli jít,“ připomněla Skye bratrovi.
Zatímco ten se podíval na hodinky, promluvil Ryan. „To nemyslíte vážně, takovou dobu jsme se neviděli a vy už chcete zase jít? Wille, měj rozum aspoň ty – zvu vás k nám na čaj.“
„Fajn, ale já už vážně razím domů,“ odpověděla mu Skye. „Jsem nějaká utahaná. Tak ahoj zítra,“ rozloučila se a opustila čtyři chlapce.
Bylo sice teprve něco po čtvrté odpoledne, už se však začínalo smrákat. Čím více se blížila k domovu, tím byly ulice prázdnější. V oknech blikala barevná i bílá světélka a všude bylo cítit napětí před přicházejícím Štědrým dnem. Rozhlédla se, přešla ulici a zahnula doprava. Právě míjela postranní písčitou cestu, která procházela mezi dvěma domy a dál mizela ve dvoře, když uslyšela rozčílené hlasy. Velice hluboký a lehce nakřáplý hlas řval na jiný, o něco vyšší, sametový klučičí hlas, který se ho snažil překřičet a zároveň odporovat. Pak se do toho přimísil ještě jeden hlas, ženský.
Skye udělala krok zpátky a zastavila se v ústí písčité cesty. Nestála tam ani pár vteřin, když se ze dvora vyřítila vysoká postava. Jakmile ji spatřila, na místě se zarazila. Skye se rozšířily oči úžasem.
„Twilly?“ pronesla nevěřícně. Neodpověděl, na nic nečekal a znovu se rozběhl směrem k ní. Popadl ji za pas a strhl s sebou. Nezastavil, dokud se nedostali k autobusové zastávce za rohem. Twilly ji zády strhl k jedné stěně a opřel se proti ní.
„Tebe tam za žádnou cenu nesmí vidět,“ vpálil jí do obličeje.
„Cože? Proč ne?“ nechápala.
„Nedovolím, aby se ti něco stalo…“ zabrblal. Nato se zády opřel o jednu stěnu a zhluboka oddychoval. Teď měla příležitost si ho pořádně prohlédnout. Kolem levého oka se mu vybarvoval pořádný monokl a žlutá mikina byla na několika místech potrhaná.
„Jak se ti to stalo?“ otočila se starostlivě k němu a přitom nechtěně zavadila o jeho předloktí. Twilly zaúpěl, okamžitě se mu tedy začala omlouvat.
„To táta,“ řekl skrz zaťaté zuby.
„Zmlátil tě vlastní táta? A čím?“
Uchechtl se. „Ten k tomu nic nepotřebuje, stačí mu jeho ruce.“ Popotáhl nosem a pokračoval. „Potřeboval jsem navštívit tetu a na něco se jí zeptat. Musel jsem se v něčem ujistit. Ovšem jelikož bydlí celá rodina v jednom domě, řekl jsem si, že bych alespoň mohl dát rodičům najevo, že stále ještě žiju a vlastním všechny končetiny.“
„No a?“
„No, táta to uvítal. Řekl, že mu bude stačit týden domácího vězení a pak na všechno zapomene a že je rád, že jsem dostal rozum. Jenže pak jsem mu sdělil, že nemám v plánu zůstat a on se neskutečně rozzuřil. Praštil mě, začal mi nadávat… bít mě… pak musela zasáhnout máma, no a dál už to znáš.“
„Panebože, tvoje rodina je – zvláštní,“ řekla a přemýšlela o tom všem.
Twilly hned neodpověděl. Zadíval se na ni a pak vyhrkl: „Skye, musím ti něco říct,“ popadl ji za ruku a táhl pryč. Neodpovídal, stále mířil kupředu.
Zhruba o tři ulice dál zabočili do dvora, kde se před nimi vztyčila dlouhá budova, která vypadala jako selský statek. Vylezli na dřevěnou pavlač, která ji lemovala a prošli jí až do zadu.Stanuli před malými dveřmi, které očividně vedly do maličké přístavby. Twilly k nim přistoupil, zatřásl s nimi a pootevřel je. „Lyaconix už čeká uvnitř,“ řekl a vstoupil. Skye ho napodobila.
Ocitli se v jediné malé místnosti s nakloněným stropem, kde v rohu stála malá kamínka a pod středním oknem ležela matrace s dekou. Kromě prošlapaného koberce, několika knih a dalšího harampádí už tu nebylo nic.
Lyaconix ležela na koberci poblíž matrace a pohupovala ocasem.
„Páni, co to je?“ optala se Skye.
„No, můj pokoj,“ zaváhal Twilly.
„Lžeš.“
„Vlastně ani moc ne. Můj pravý pokojíček je sice v rodinném domě, ale protože tam se teď opravdu moc nezdržuju, přebývám tady.“ Přešel ke kamínkům a pomocí Energie v nich rozdělal oheň. „Aspoň je to rychleji vytopené,“ pokusil se o úsměv. Vzápětí se však tvářil vážně, dokonce trochu ustaraně. Posadil se na matraci a vybídl ji, ať si sedne také.
„Myslím, že tohle bys měla vědět. Popravdě vůbec nechápu, že ti to celou dobu zatajují,“ začal. „Moje rodina, O’Conneryovi a ta tvoje, Looneyovi se nesnášejí už po celá staletí, to už víš. Ale proč? Jejich historie sahá dál, než si vůbec dokážeš představit, jde do tisíciletí. Zprvu, kdysi, bylo mezi nimi rozvinuté přátelství, dá se říct spojenectví. Až do chvíle, než se začala objevovat Dvojčata.“ Podíval se na ni úkosem: „Kdysi ti někdo řekl, že ty a Will jste Dvojčata. Je to tak. A víš vůbec, co to znamená?“
Skye zavrtěla hlavou. O tomhle s ní podrobně doposud nikdo nemluvil.
Twilly pokračoval: „Dvojčata, neboli Lantuin, je prastarý zdroj obrovské síly a symbol naděje. Jsou to bojovníci. Na světě existuje rovnováha, ovšem když by temná síla strany začínala mít převahu a vše následně vypadalo neřešitelně, bez úniku a bylo třeba opět nastolit lehkou převahu světla, je pravý čas, aby se dvojčata objevila.“
Barbora Jiříčková McHardy
Barbora se narodila v malém Jablonci, ale to jí nezabránilo snít sny o velkých, vzdálených světech. Přála si poznat život blyštivého Hollywoodu, ale místo toho se ocitla mezi kovboji a indiány, v malém Oklahomském městečku obklopeném široko daleko pastvinami a kravami. Na tamější univerzitě ale našla dočasný vřelý domov a využila nedocenitelných zkušeností k napsání Amerických zápisků, plných možná pravdivých a možná smyšlených patálií a zážitků.
V současné době si užívá slunce a oceánu v jižní Kalifornii, kde vystudovala nutriční vědy. Má ale velkou slabost pro dobrou zmrzlinu a tak se možná v budoucnosti bude kromě psaní knížek věnovat něčemu nevědeckému… Výrobě šperků, aby podpořila rodinnou tradici, venčení francouzských buldočků, aby ji měl kdo okusovat bačkory a především life coachingu a inspirování druhých.
