“Říkala jsem ti, jaký mám problém s nabíječkou?” podržela mi před nosem konec kabelu od počítače. Nevypadal, že bude pasovat do americké zásuvky. “Mám na to tuhle věc,” vylovila konečně béžovou redukci. “Ale ta nepasuje do tohohle, takže mám ještě tohle,” vytáhla další plastovou redukci. “A tuhle, aby se to celé spojilo dohromady!” zažvatlala vesele. Spojila vše do jedné obludně velké a dlouhé zástrčky a zapojila ji do zásuvky. “Voila!” zapnula počítač a začala vyťukávat svůj úkol.

Čas se vlekl. Každou chvíli mi padala hlava únavou. Lidi přicházeli a odcházeli. Zpozorněla jsem. Co se to mihlo támhle nahoře? Kdo to byl? Narovnala jsem hlavu a čekala.

Po dalších několika minutách sešli z vrchního patra dva kluci. Jeden menší blonďák s nagelovanými vlasy a svalnatými pažemi a jeho společník – vysoký, s delšími, temně rudými vlasy. Oči měl úplně černé jako dva korálky. Plné rty, klukovský obličej, šibalsky zasněný úsměv a tmavě šedé triko nějaké rockové kapely, jehož rukávy byly ustřižené a odhalovaly tak jeho štíhlý, ale vypracovaný hrudník.

Srdce mi poskočilo a rozbušilose jako zběsilé. Tady v Tahlequah jsem dosud ještě nenarazila na nikoho, na němž bych se mohla takhle pokochat pohledem!

“Aaannaaa, vnímáš?” houkla na mě Frenchie.

Zmateně jsem zvedla hlavu výš a rychle si vzala od chlapce stojícího přede mnou kartu a projela ji kontrolní mašinkou.

Druhý den ráno jsem jako obvykle vstala a šla se chystat do školy. Vicky už byla vzhůru a šla se na něco optat Tajany. Hledala jsem právě mezi balíčky koření skořici, když se má spolubydlící vrátila.

“Ona – sa – odsťahovala!” vykřičela nevěřícně každé slovo. Pytlík skořice mi málem vypadl z ruky. Poklesla mi brada. To už vážně přehnala, ne? Nemohla jsem tomu uvěřit.

“Večer si zbalila saky paky a je preč!” soptila Vicky.

Bylo mi jasné, že myslí Islu. Jak si mohla dovolit jen tak odejít? Z domu, z týmu?

Zvenku se ozval dusot nohou. Inka, Frenchie i Habee se běžely podívat, co se děje.

“Isla se odstěhovala!”oznámila jim Vicky rozčileně anglicky. Ina zalapala po dechu a zakryla si rukou ústa. Habee se zamračila, Frenchie pronesla na Islinu adresu několik neslušných slov.

“Jak si to může dovolit?” rozlítila se Inka.

Daly jsme se do bouřlivé debaty. Tajana jen tiše stála ve dveřích s hrnkem kafe v ruce a nesměle se usmívala.

Později toho dne přišla další rána pod pás…

_________

Zase jednou jsme pracovali s Frenchie společně. Na židli u telefonu, kasy a čtečky karet jsem seděla já a Frenchie tak roupama nevěděla, co by. Počítání jakéhosi účetnictví do školy ji očividně přestávalo bavit a ona se rozhodla, že si v nápojovém automatu koupí energy drink.

Najednou koukám, že už vedle mě nesedí. Jen co jsem to zjistila, zpoza rohu se ozvalo: “Ann, nemáš třicet centů?”

“Já nemám ani penny,” zavolala jsem na ni.

“Ksakru!” zanadávala si hlasitě Francouzska a horečně přemýšlela, co udělat s těmi penězi, které už do automatu naházela. “Sakra, sakra!” dumala. “Počkat! Já je někde najdu!” vypískla. Chvíli se dívala pod automat, ale pak se přesunula k druhému. “Chachá, mám tě!” vydala radostný výkřik, když zašťárala na zemi. V ruce držela čtvrťák. “Už mi chybí jen pět centů.”

“Hm, tady jsou jen dva,” odvětila jsem při pohledu na naše ubohé dýško.

“No, a co támhle?” začala šmejdit pod schodištěm. “Jachacháá!” zařvala nakonec vítězoslavně a ukazovala na zem. Ležel tam deseticent.

V tu chvíli jsem pukla smíchy. Jak jen je tohle nehorázné štěstí možné?

Justine se spokojeně usadila zpátky se žlutým energeťákem v ruce. “Ještě že měli i tuhle příchuť. Ten fialový nesnáším!”

V tu chvíli jsem ale zpozorněla. Skrz skleněné dveře jsem spatřila blížit se dva kluky, blonďáka a můj nádherný rudovlasý předmět zájmu. Vešli dovnitř, blonďák mi podal kartu, s díky odešel. A pak mi kartu podal i on. Když jsem mu ji podávala nazpádek, udělala jsem to schválně pomalu a zůstala jsem na něm videt svůdným pohledem. Alespoň doufám, že svůdným. Jeho oči se na chvíli překvapeně vpily do těch mých a rty se mu bezděky roztáhly k lehkému, nesmělému úsměvu. Dívala jsem se na něj, dokud nezmizel za rohem.

“Co – to – mělo – bejt?” vyvalila na mě oči Frenchie, s lehce pobaveným úšklebkem.

“Nic,” pokrčila jsem ledabyle rameny. Rty mi hrály spokojeným úsměvem.

Od té doby jsem nedokázala myslet na nikoho jiného. Přitahoval mě jako magnet. Ta jeho štíhlá, šlachovitá postava, plné rty, delší vlasy, drobné pihy v obličeji a hlavně ty hluboké zvídavé oči. Lákaly mě. Co se za nimi skrývá? Jaké by to bylo, být s ním?