Seriál týden v Čechách: Kaliforňanova první česká zima
Přátelé a kamarádi, moje milé lišky.
Můj Kaliforňan tráví svoji první zimu v Čechách. My jsme na chladno a zataženo zvyklí, ale jak to vnímá někdo, kdo vyrůstal pod palmama a celý rok si vystačí s jedněma plátěnkama na nohou?
Z léta do zimy
Přítel a já jsme do Čech dorazili v červenci, kdy léto bylo v rozmachu a i on se divil, jaké tu máme vedro. Myslím, že mu sluníčko a prázdniny ulehčili přechod z rodné země na nový kontinent. Jenomže léto se přehouplo v podzim, volno a leháro se nachýlilo ke konci a nastal čas být dospělými lidmi a najít si zaměstnání.
Jako by příroda zrcadlila i co se děje v našem životě. Já byla spokojená, cítila jsem se v bezpečí a v poklidu, protože jsem byla ve své rodné zemi, v domě, kde jsem vyrůstala, a s celou svojí rodinou. Zato Danny byl rázem ve světě, kde lidé kolem něj mluví řečí, které nerozumí a kde byl předtím jen dvakrát na relativně krátké letní dovolené.
“Hlavně, aby nám během zimy neodjel zase do Kalifornie!” strachovala se mamka. Já ale uvnitř věděla, že on není ten typ, který by to zabalil a utekl od všeho pryč.
Bylo by to správné oblečení?
To ale ještě neznamená, že je pro něj ta naše zima tak úplně lehká. V první řadě neměl co na sebe. Byl ale v domnění, že dvě relativně slabé sportovní bundy mu budou bohatě stačit. Jo, když se nám nepodařilo vyvézt ho z omylu, prvnímu Jabloneckému sněhu už ano. Když mrzlo a sněžilo podruhé, uvolil se dokonce vzít si na hlavu čepici. Aby si kolem krku omotal i šálu, na to už musel přijít i ledový vítr z hor. Taťka mu musel půjčit jednu ze svých zimních bund, elegantní šedou s kapsami, co vypadá spíš jako kabát. Tu nosí doteď, protože mu ji po několika týdnech, kdy jsme mu nebyli schopní koupit jinou, taťka přenechal.
Dovedete si tedy představit, že jsme mu museli shánět také zimní boty a rukavice byly už jen třešničkou na dortu. Jsem ráda, že výbavu už má. Když ještě chodil ve svém oblečení, které by bylo dostačující tak možná na letní večery a příjemný podzim, byl v dost otrávené náladě. Musela jsem mu vysvětlit, že právě proto to teplé oblečení nosíme, aby nám bylo dobře a nebyli jsme načuření, protože nám mrznou uši a palce a otřásá námi chlad.
Obejde se člověk v zimě bez slunce?
Druhým problémem je slunce. Z vlastní zkušennosti vím, že sluneční paprsky dokážou rozzářit život doslova i pomyslně. Jestli jsou obyvatelé LA na něco hrdí, tak je to jejich báječné počasí.
Příjemné teplo skoro po celý rok, záplava slunečního svitu a déšt jenom výjimečný. Snad proto mi už několikrát oznámil, že mu chybí slunce! To chápu. Ale to je zrovna něco, s čím nemůžu nic udělat… Připomíná mi to film Wildchild, kdy se Emma Roberts v roli bohaté studentky z Malibu ocitla na škole v Anglii a trávila čas před dvěmi malými svítilnami, které evokují sluneční záři.
Naštestí pro mě ale zrovna včera odpoledne sluníčko na chvíli vysvitlo! Bylo rotzomilé poslouchat Dannyho dnes ráno cestou do fitka, jak vyprávěl, že slunce v tu chvíli svítilo přímo na jeho pracovní stůj v rohu kanceláře v práci a jak se k němu otočil a několik minut se nechal unášet touzáplavou teplých zlatavých paprsků na své kůži.
Ve výsledku to neí tak zlé
A vůbec, tahle zima je vlastně úplně netypická! Možná proto ji ten můj Kaliforňan snáší celkem dobře. Vždyť se teploty pohybují převážně těsně nad nulou, sníh nenapadne pomalu ani v Jablonci, natožpak v Praze… Budu doufat, že se počasí letos už nerozhodne Dannymu ukázat, jak vypadá deset a víc stupňů pod nulou. On si to vůbec neumí představit a u toho by to také mohlo zůstat.
S láskou, Barbie Leia
