První dojmy po přistání na americké půdě
Přináším další článek, který bych měla zařadit do nějaké nové rubriky s názvem “retro články”, protože jsou to články psané před lety, ale já na nich nic měnit nebudu, protože zrovna u článků jako je tenhle – pocity, které jsem zažívala, když jsem byla poprvé v USA – je třeba zanechat tu atmosféru, teď už bych své pocity a myšlenky těžko vyjádřila tak přesně a věrně.
Pojďme se tedy ponořit do hlavy Barbie, která právě přistála poprvé na americké půdě…!
Nakolik se liší skutečnost od světa, který jste si vysnili? Jak přijmout realitu? Jak se mysl vypořádá s úkolem nahradit vyfantazírovanou výplň mozkových závitů onou skutečnou podobou věci?
Ráda bych popsala, jaké přesně byly moje první dojmy z úplně prvních krůčků po zemi “Nového světa”. Jenže nemůžu z několika důvodů. Nešla jsem po svých. Jela jsem dodávkou. Taky jsem za sebou měla zhruba třicet hodin cestování, desítky úmorných hodin strávených v autě, letadle, pochodováním po letištích, čekáním na nalodění na další letadlo… A k tomu jsem byla po emočním otřesu! Ten naštěstí ustoupil do pozadí a vystřídalo ho nadšení z dobrodružství. Ten pocit, kdy by člověk měl být vyděšený, protože se vrhá do situací, na které jak tělo, tak mysl nejsou vůbec připravené a vlastně dle zákonů přírody ani zvědavé. Přesto ale dokonale připravené! Příroda má stejně všechno promyšlené…
Ale zpět k věci. Zkrátka po tom velkém životním přesunu byla tak vyčerpaná, že jsem na zadním sedadle dodávky, kterou nás oba naši tenisoví trenéři přijeli vyzvednout na letiště, usnula jako špalek. Navíc byla tma. Pamatuji si jen, že cesta z Tulsy do Tahlequah nebyla vůbec záživná a z okénka se nedalo koukat na nic jiného, než na létem prorezlé travnaté kopce a kamenité srázy. Oklahoma. Už je to tady!
Mohla bych tedy svůj první dojem trochu ošidit a popsat svůj úplně první pohled na USA z vrchu.
Letěli jsme z Prahy do Atlanty a já měla to štěstí, že jsem seděla u okénka. Táhlo tam na mě od promrzlého trupu letounu tolik, že mi nestačily dvě mikiny, ale za ten výhled to stálo! Pamatuju si, že jsem se probrala, když letadlo stočilo směr a připravovalo se k přistání. Rázem se pode mnou rozprostřela krajina, která mému mozku vůbec nedávala smysl. Klikaté silnice jak mravenčí stezky a podél nich na husto bílé obdélníčky, jeden jako druhý, přesně podél těch silniček! A mezi tím zelené stromy, klikatící se tak, jak cesty diktovaly. Všechno symetrické! Jsou to domečky? No musí to být! Americká sousedstvíčka? Jinak si to vysvětlit nedokážu! Páni, pořádná sousedství! A jakou plochu zabírají!
Pro Evropana nepochopitelné.
Tady, na starém kontinentě, se města honosí tak, jak během věků narostla. Stavba tady, dům támhle, tu kus parku, tady zase fabrika… Všechno jak terén dovolil a jak investor zaplatil a čas zanechal či změnil. A já najednou zírám na výtvor, který lidé vyprojektovali naráz a najednou, a pak ho i ve stejném duchu zrealizovali. Ve velkém.
Myslím, že to vlastně byla skvělá první ochutnávka a připomenutí, že jsem se ocitla v úplně jiném světě. Ve světě, který má jiná pravidla. Obývají ho jiní lidé. Človíčci, jako jsme my, ale vychovaní jinými ideály a jinou historií. Právě mě uvítala země, která je proslulá svou hrdostí a honbou za sny. Pomůže snad i mě, dosáhnout toho, po čem toužím? Bude to veliké! Veliká cesta. Veliké dobrodružství. Velká škola života.
