Problematika výslovnosti jmen
Článek napsaný během mého druhého roku v USA. Tentokrát se zaměřím na jména, především na druhá jména a na výslovnost jmen. Jaké jsem tenkrát měla zážitky a pocity?
19. března 2013 v 18:23 | Skye | Druhý rok v USA
Je úterý, 19. března. Na dni v týdnu ani tolik nesejde, ale tohle datum bych si už po těch více než dvaceti letech mohla zapamatovat. Proč? Je přece Josefa! A můj taťka má tedy druhý svátek, výročí svého křestního jména, jména, které tolik znamená pro křesťanskou církev.
Popřála jsem mu alespoň přes hovor na Skypu, spolu s mamkou, která mu láskyplně uvařila svůj vynikající špenát s párkem a bramborem. Ne řízek, jak by se dalo očekávat, ale zdravý oběd, protože taťka prohlásil, že na nějaký čas odmítá jíst smažené potraviny. Dokonce se rozhodl pořádně snídat a před pár dny se mě ptal, jak si připravuji svoje ranní vločky. Jsem na něj pyšná, ostatně i na mamku a ségru, protože se snaží jíst zdravě a být aktivní. To totiž vede k uchování mládí a rozvíjení radosti!
Ale zpátky k tématu jmen. Taťka je jediný, který se honosí druhým jménem neboli “middle name”, jak říkají Američani. Ani nevím, jestli ještě někdo jiný z rodiny je křtěný, asi ano, babička určitě je, ale jedno vím jistě, a to, že já křtěná nejsem. Což není nic zvláštního, vzhledem k míře bezvěrství, jaká v naší české zemi vládne.
Jenomže tady v Americe si najednou připadám trochu ochuzená. Moje jméno čítá pouhá dvě slova a to se zdá fádní, oproti třem, kterými tu disponuje snad úplně každý. Připadám si až hloupě, když musím na otázku, jestli je “Barbora” moje jediné jméno, odpovědět ano. A ještě ke všemu ho ani neumím vyslovit anglicky, to jejich americké “R” zní v tomto případě hloupě. Ještě hůř se ale poslouchají pokusy místních, když se snaží vyslovit mé jméno správně “počesku”. To se nedá poslouchat. Uh, to ať už mi raději říkají Barbie, to si snad můžou i zapamatovat!
A to tu ani nechci moc rozvádět, jaké potíže jim činí moje příjmení! To je pro ně takový jazykolam, že to trhá uši i vlastní čest. Pomalu tedy přecházím k variantě kompromisu. Už jsem stačila vypozorovat, jak by se to stoprocentně české jméno přečetlo anglicky, a už když se představuju, tvrdím jim, že se jmenuju “džirikova”. Ať to zní jakkoliv hloupě, pořád lepší, než si nechat říkat “jiuuršíšškova”.
Už delší dobu si tedy pohrávám s myšlenkou, že bych si měla vymyslet nějaké zvučné jméno, které by nikomu nečinilo problémy ho vyslovit nebo si ho zapamatovat. Nějaké cool a sexy jméno, které by mělo zvuk. Můžu ho klidně pojmout jako umělecké jméno.
Taťkův dnešní svátek mě ale přivedl na nápad stojící mnohem více na reálné půdě. Možná bych se mohla nechat pokřtít. Je to zvláštní pocit, nad tím přemýšlet. Připadá mi to jako zodpovědnost, ale posvátně krásná. Určitě bych se najednou cítila úplně jinak. Byl by to jeden z momentů, který by vytyčil další mezník mého života. A mezníky jsou fajn, všechna břímě minulosti zůstanou přichycená u nich a my můžeme nabrat silný čerstvý vítr.
Nutno teď dodat, že momentálně o pokřtění neuvažuju. A upřímně, myslím, že by mě ani nepokřtili xD
