Život za oceánem: Od chovatelky růžových pudlů k tenistce za velkou louží
Rubriku “Báječný život za oceánem” otevírám článkem, který jsem napsala už před lety. Je z doby, kdy jsem do USA letěla prvně, neměla jsem ani špetku ze zkušenností, které mám teď, zato velké odhodlání a velkou jistotu, že dělám ten správný krok, že jsem na správné cestě, tam, kde mám být. Vždycky je zajímavé podívat se do mozku svému mladšímu já, protože to vlastně jste vy, ale zároveň to byl ještě jiný člověk. Je to jako číst si starý deníček. Přečtěte si tento emotivní úryvek z něho se mnou..:
Pamatujete, jak jste se v dětství chtěli stát všeličím, jen ne tím, čím se pak stanete ve skutečnosti?
Očekávaly se od vás odpovědi typu: “strojvůdcem”, “astronautem”, “komikem”, “operní zpěvačkou” či “chovatelkou růžových pudlů”. Já jsem v takové situaci byla v politováníhodných rozpacích. Žádný takový ambiciózní plán jsem totiž neměla. Snad proto, že na baletku jsem byla jako dítě příliš neohrabaná, na herečku ostýchavá, rodiče mě odmalička ujišťovali, že nemám hudební sluch, takže zpěvačka také nepřipadala v úvahu. A veterinářka mi tehdy připadala nudná.
Situace se příliš nezlepšila ani na gymplu. Osm let studia VŠEHO člověka k nějakému určitému řemeslu zrovna nepřivede. Snad jen ty dvě čtyřky na vysvědčení mezi samými jedničkami napoví, že fyzika s matikou nejsou mojí silnou stránkou.
Kam to bude, šéfe? Vyptává se poťouchle žlutý formulář přihlášky na vysokou, když nad ním bezradně točím tužkou v prstech. Copak já vím? Zamručím kysele a radši ho zakryju učitelskými novinami, ze kterých jsem už předtím vyškrtala všechny nesmyslné možnosti, jako školy v přehnaně vzdálené Ostravě, technické obory, protože na ty nemám buňky, psychologii, páč na tu se nedostanu ani náhodou, a dokonce i tu slibně vyhlížející japanistiku, protože mamka si při vyslovení tohoto slova důrazně poklepala na čelo.
Důrazně jsem také odmítla doktořinu, protože se mě při představě šesti let mučení se na lékařské fakultě zmocňoval pocit “mládí ztracené pod tisícistránkovou učebnicí”, a to za soustavného bušení se onou knihou do hlavy.
Učinila jsem proto rozhodnutí širokého spektra. Za prvé, jsem z umělecké rodiny, tak dám jednu přihlášku na umělku, kor když její hlavní budova sídlí v mém vlastním městě. Za druhé, baví mě angličtina, a spíš než pedagogika by se mi líbilo překladatelství, tak šup s jednou přihláškou na Karlovku! No a v neposlední řadě se tu rýsují Pardubice s velice zajímavým oborem, který se skládá z literatury, kultury a historie.
A jak to dopadlo? Příjmačky a já jsme rozhodly pro… Pardubice! Poněkud masochisticky právě proto, že jsem nechtěla zůstat doma v Jablonci, ale otrkat se světem v cizím městě. Zpětně nemůžu tvrdit, že by město perníku a bílých koní nebylo hezké, je, a moc, ale na českou kolej nebudu mít právě dobré vzpomínky. Br, to bylo každé pondělí utrpení, jet brzy ráno tím vlakem zpátky do školy! To bylo vstávání ve čtyři ráno! Užili jsme si a už to stačilo, děkuji pěkně…
Přesto ale ten rok nebyl ztracený, co se výuky týče, byl dokonce velmi přínosný. Nakoukla jsem za oponu vydávání knih a splnila si cíl, který jsem si pro literární studium stanovila, a totiž vydat vlastní knihu. Nemohla jsem v tu chvíli tušit, že rok nato dostanu rozum a nechám se obměkčit k přimačkám na medicínu. Jaká ironie! A co na tom, že jsem se i dostala na fakultu do Hradce, když jsem už v té době měla na stole dopis o přijetí na Northeastern State University. Přinejmenším na rok bylo vymalováno: poletím do Ameriky!!!
A ten rok stál za všechno, co jsem mu dobrovolně i proti své vůli obětovala. Život za oceánem… Byl to rok, na který nikdy nezapomenu! A protáhl se na víc, než na jeden rok.
